Takže dneska je mi osmnáct.

Docela dlouho jsem se na tenhle den těšila, ale včera mě přepadla podivná nostalgie - nejspíš za nenávratně mizejícím dětstvím a relativní nezodpovědností...  Nevím proč, ale je to podruhé, co jsem si narozeninový den neužila, spíš jsem byla celý den zmatená a z nějakého neznámého důvodu jsem nechtěla, aby 9.11. a 11h vůbec nastalo. Dneska v noci se mi zdál strašidelný sen, kdy jsem přišla do třídy, a všichni se zabývali vším jiným a hašteřili se nad každodenními prolbémy, nikdo si ale nevzpomněl, že mám narozeniny, i když já sama si na narozeniny svých kamarádů a spolužáků, které mám ráda, vždycky vzpomenu. Nějak moc jsem se celý den smála, a nějak moc jsem vyřvávala, ale každopádně jsem se neploužila v depce a to je to hlavní; přijde mi, jako kdybych si mezitím odvykla se naplno smát a vtipkovat, a proto jsem si dneska připadala tak divně. No každopádně den to byl pěkný, po včerejší návštěvě psycholožky s emi podařilo dát zčásti dohromady. Takže jsem se nebála dneska zajít za spolužáky, se kterými se nromálně nebavím, prohodit s nimi pár slov, a někteří pak za mnou dokonce přišli i sami, což bylo neskonale příjemné.

Lidé, kteří mě donedávna štvali, jsou zpacifikováni, tedy aspoň zatím; včera mě psycholožka v podstatě seřvala za to, že jsem přílišná samaritánka a mám tendenci brát problémy svých blízkých na sebe, a proto to nemůžu zvládnout, a napadají ěm pak různé definitivní myšlenky; taky mi doporučila, ať tolik nepřemýšlím a radši si dám šumivý hořčík.  Necítím se pořád úplně OK a ze dnešku mám zvláštní pocity; jak jsem ale psala někde dříve, nejhorší je věci přeřešit, takže řekněme, že se věcem nechá prostor k dýchání a volný průběh a snad se všechno spraví, jak má.

Ale děkuji všem, kteří mi blahopřáli.