Ten nápad bývá takový záblesk, stříbrný výboj, velmi krátký a intenzivní, který mi projede celým tělem. Pokud ho nechytnu, zmizí, takže si je obvykle poznamenávám na kousek papíru, který připlácnu na nástěnku. Pak otevřu mysl. Nechám myšlenky a také vzpomínky volně plout a hledám pod nimi pouto, spojitost s tímto výbojem. Obvykle se spojené nápady rozsvítí a celé to vypadá jako vánoční svítící řetězy, různě propojené a vedoucí k nejjasnější žárovce, cíli příběhu. (Ale stává se, že mě k tématu napadne hodně málo myšlenek nebo vůbec nic, takže celý proces odkládám na "někdy potom".) Vybírám body, ale neřadím je hned, pátrám taky mezi vlastními vzpomínkami a něco přidávám, protože když něco popíšete tak, jak to znáte sami, působí příběh uvěřitelně a reálně, sebepodivnější může být. Jakmile se mi zdá, že jsem shromáždila dost světýlek, časově je uspořádám a uvažuju o osobě, z které bude povídka vyprávěna. Bude to znít asi nejdivněji z celého tohoto článku, ale povídky, tedy spíš jejich zárodky si samy vybírají, kým chtějí být. Pokud použijete jinou formu, např. er místo ich, už to nebude ono. Jako když se někdo přetvařuje.

Hlavní body už mám, tak co s prostorem mezi nimi? U toho zkouším různé nálady a určuju, jakou atmosféru povídka bude mít, samozřejmě tak, aby body a prostory spolu v oné atmosféře co nejlépe vycházely, aby ta atmosféra byla pro ně přirozená a tím pádem získaly specifickou příchu

Vím, v jakém ladění má prostor být a k jakému bodu má vést, ale nevím, co přesně má obsahovat. Začínám psát a prostory plním za pochodu. Někde jsou nedokonalosti, ale to mě nezajímá, jdu dál, až povídku dopíšu. Měla bych se asi taky zmínit, že píšu na papír a tužkou, nejlépe kde je teplo a není zapnutý počítač nebo televize a když je venku tma. Asi jsem ufon z jiného století, z čehož mě hodně dlouho podezřívá mamka (moje vlastní mamka!), ale psát příběhy na počítači nedokážu. Nejde to, a když už jde, tak zdaleka ne tak snadno jako na papíře.

Poté text přepíšu do počítače. Během přepisování opravuju nějaké drobnosti, na které narazím, ale stále se na text nedívám jako na celek. To udělám, až když je přepsáno. Promítnu si obraz povídky, přejíždím po něm svýma myšlenkovýma rukama a hmatem nacházím díry a prolákliny ve struktuře. K těm se vracím a spravuju je. Bývá to například podivná formulace vět nebo logický zádrhel, který vnímám jako hlubší vadu.

Na řadě je duševní zrak. Mažu překlepy a dívám se, jestli příběh odpovídá barvě, kterou jsem mu vybrala a počtu odstínů. Jestli jsou barvy vyrovnané nebo by bylo lepší, kdybych ho ladila do jedné a palety jejích odstínů, s kontrasty nebo bez. Mapuju. Pak přijde chuť. Ochutnávám cítění povídky, zda-li je mdlá nebo příliš výrazná, příliš klišé, jestli potřebuje okořenit a jestli je to ta nebo nějaká povídka.

Nakonec vybírám ilustrativní obrázek.

Často mi v tvorbě pomáhá píseň. Tu také podrobuju zkoušce smyslů nejdřív a občas se jí přidžím při samotné tvorbě. Obě potom - jak skladbu, tak povídku - navzájem přirovnám a ujistím se, že moje povídka není jen kopií písně, že s ní dokonale nesouzní. Myslím, že podobně to dělají i filmaři, když tvoří film podle předlohy.

S knihou postupuju stejně, ale samozřejmě ve větším měřítku. Zatím jsem ovšem žádnou knihu, na kterou bych byla hrdá, nenapsala. Schovávám si je na "někdy potom."

----

(Dělám si to zbytečně složité? Ale jinak to neumím a ani se mi to jinak nelíbí.)