Ó podzime,
tak dlouze tvé
housle lkají,
mou duši tou
hrou unylou
utýrají.

Dýchaje tíž,
zesinám, když
orloj slyším,
vše je to tam,
ten žal, co mám,
neutiším.

I odcházím
povětřím zlým,
jehož svistem
jsem hnán sem a tam,
jak byl bych sám
suchým listem.

Chanson d´automne

Les sanglots longs
Des violons
De l'automne
Blessent mon coeur
D'une langueur
Monotone.

Tout suffocant
Et blême, quand
Sonne l'heure,
Je me souviens
Des jours anciens
Et je pleure

Et je m'en vais
Au vent mauvais
Qui m'emporte
Deçà, delà,
Pareil à la
Feuille morte.

- Paul Verlaine

---------------------

Zatraceně, někteří jsou tak geniální, až to bolí a člověku je z toho do breku; příkladem je třeba Paul Verlaine, blízký přítel Arthura Rimbauda. To, jak někdo dokázal stvořit tak neuvěřitelně krásnou báseň, a myslím tím krásnou po všech jejích stránkách včetně zvukomalebné, mě nepřestane fascinovat. Všechny klobouky dolů, Verlaine.

A taky samozřejmě Františku Hrubínovi, který nám Podzimní píseň do češtiny přenesl jak nejdokonaleji mohl.