Někdy mám chuť to tady zabalit. Vyvěsit obrázek Konec blogu, odpovědět ne všem, kteří by nechtěli, abych skončila a začít někde jinde, pod jinou přezdívkou, s jinými nápady a bez všech spřátelených v odkazu (pokud byste na mne odkazovali, snadno by všichni zjistili, kde nově sídlím). Některým lidem bych dala odkaz na své nové stránky, některým ne. Často nad tím přemýšlím a někdy nemám daleko k tomu, abych to udělala, ale pak si uvědomím, co mi dalo práce opečovávat tohle miminko na internetu a rozhodnu se zůstat. Ale nevím, jak dlouho mi to vydrží. Nevím vůbec nic, nevím, co přesně bych tam chtěla mít a jak bych to udělala... Nevím vůbec nic. Jsem strašlivě zmatená a pomatená a... Prostě mě už unavuje, jak lidé, kteří mne osobně znají, chodí na tento blog, čtou si o mně, ví o mě všechno, aniž by se mne zeptali - a dobře, přiznávám, že jsem s nimi poslední dobou moc nemluvila- a taky mi vadí, že si nemůžu dovolit napsat ÚPLNĚ všechno, protože bych někoho urazila, někoho bych moc řešila, měl by s tím problém a podobně... Musím psát v hádankách. Nemůžu říct to, co si skutečně myslím. Ani v zahlesovaných článcích. Miluji vás, ale zároveň toužím po svobodě, anonymitě. Chci řešit některé věci s lidmi, které jsem v životě neviděla a kteří na ně mají třeba úplně jiný pohled. Miluji vás, ale...

Já vlastně ani nevím, jestli bych se o ty důvěrnosti doopravdy dělila, jestli bych je nepovažovala za příliš důvěrné. Prostě nevím vůbec nic.

Neříkám, že se odstěhuji a neříkám, že tu zůstanu. Nechci nic slibovat. Myslím, že až bude čas, bude čas... Chci se rozhodnout sama, bez nějakých závazků, prostě něco udělat a basta.

Konec chaotického monologu.

	Daughtry - Over You
	Found at bee mp3 search engine