OK, pojďme to shrnout v jediném článku.

Miluju Zbojníka. Miluju ho tak, jak jsem žádného spisovatele ještě nemilovala.

Mám takový pocit, že už jsem cosi podobného psala v Křehkých věcech, ale nějak ztrácím přehled o zmínkách o Zbojníkovi tady v Zrcadle, takže to řeknu na plnou pusu zde a pak... budete vídat jen potvrzení Čím víc knih/komiksů od něj čtu, tím hlouběji se do toho propadám. Vyvolává ve mně zvláštní nadšení. Umím si počkat a nezhltnou knihu hned, aby zážtitek stál za to a abych si ho mohla vychutnat, jak nejvíce můžu. Když to tak píšu, v podstatě jde o jakési přeměněné čekání jako na první sex. 

Ne, že bych byla zamilovaná vyloženě do něj (i když, kdyby byl mladší, nic nevylučuji), spíš bych ho zbožňovala jako ujetého strýčka. (Bože, v příštím životě se chci narodit jako neteř nebo dcera Neila Gaimana.) Zbožňování? Láska k nehmotnému? Cokoliv chcete. Protože jeho styl psaní, milé, občas ironické vtipy a neskutečně krásný a podivuhodný svět fantazie, svět snů, to je to, co tak miluju. Jeho magie. Vidíš, Walome, ty máš Bloncku, já mám Zbojníka...

Pokud bych měla jmenovat, nejradši mám Nikdykde a nejnovější hvězdu, Knihu hřbitova (od té doby se nebojím hřbitovů - páni, já jsem tak ráda, že jsem si ji koupila!) A Sandman, ty nádherné příběhy o vládci snů, to byla také láska na první pohled...  Zbojníkovy knihy jsou dětské i dospělé, kruté i milosrdné, uklidňující i znepokojující a především originální a zahalené do nezemského kouzla, které si tolik podmaňuje. A přátelé musí snášet přehnanou opatrnost, s jakou s nimi zacházím.

Tak to je on, poloviny mého srdce šampion. Strašně se mi ten obrázek líbí, má tam krásné oči. Ostatně je v něm dobře vyjádřena jeho osobnost. Hvězdný prach, lidičky...

(P.S. Toho Daveova obrázku se taky prostě nemůžu nabažit.)