Dnes ráno jsem vstávala s pocitem sklíčenosti a trpkého vědomí, že se chovám jako naprostý debil, který není schopen se sám od sebe omluvit. Trápily mě totiž jisté záležitosti, které jsem díky své hloupé tvrdohlavé a příliš hrdé povaze nedokázala sama vyřešit - říct si dost a nebýt konečně zbabělec. Předtím, než odcházím na brigádu, mám takový zvyk zapnout compík a mrknout se, jak je na tom blog+všechny mé internetové profily či projekty. Přihlásila jsem se ještě do QIPa, na němž jsem každý den a dala si rozzlobený/smutný status "Už to tak asi je..."

A víte co? Za okamžik se mi začala objevovat informační okna, že ten a ten kontroluje můj stav, ten a ten mi píše... nato mě zasypali přátelé dotazy Co se stalo? Proč ten status? Proč se máš blbě? To mi zázračně lehce zvedlo náladu. Najednou jsem věděla, že nejsem sama, že se můžu svěřit, postěžovat si, popřemýšlet a pokud budu chtít, jsou lidé, kteří mi na to budou dělat společnost. Poradí mi, podpoří mě, případně vyfackají a vynadají mi, proč se chovám tak idiotsky. Ale rozhodně nebudu sama.

Tak to jsou mí skuteční přátelé. Musela jsem o tom zkrátka napsat.