Neděle, 18.5.08

"Ale já jsem opravdu střízlivá," přu se s děvčaty dopoledne, když nastupujeme do pobřežního vlaku do Barcy.Ještě předtím na pokoji jsem všechny ujišťovala, že "mluvím úplně, ale úúúplně normálně". Všichni mi shovívavě pokyvují a poplácavají mě po ramenech. Už se stihlo rozkřiknout, že dokonce i taková slušňačka jako já byla včera v lihu. Jo, lidi, to mě ještě neznáte!

Na stadion FC Barça jsme se šli mrknout kvůli chlapcům, ale jen jsme ho obešli, ani ne celý a stálo to za houby. V protilehlém obchoďáku se značkovými věcmi klubu šli někteří utratit další obnosy, ti druzí byli šťastní, když si konečně sedli (př.já). Ostatně téměř na každé výpravě do Barcy jsme vyčerpaně hledali místo, kde bychom mohli spočnout.

Na Parc Güell jsem se těšila a předčil má očekávání. Na pohledech bývají vždycky vyfocené jen ty stavby s barevnými mozaikami, ale byly tam i různé arkády a jiná díla z obyčejného kamene a ty se třeba některým líbily víc než ta mozaiková. Dost Gaudího obdivuju, jeho díla jsou nevšední a překvapující, neobvyklá i na tuhle moderní dobu a teď si vemte, že je stavěl o století dřív...prostě nádhera.
Večer jsme se s dívkami (Rose a Kate) vypravily na pláž a završily celý den cvičením kata na nudistické části (bez nudistů, bylo už šero a oni už se neměli před kým předvádět). Bylo to zajímavé - už jste někdy cvičili bojové techniky na písku a s jakýmsi úchylem, který seděl na skále nad vámi a celou dobu se pak díval? Přicházela však bouřka a naše cvičení rázem dostalo o dost akčnější ráz - hromy, blesky, těžké černé mraky, rozdivočelé moře a vy co nejrychleji doděláváte pinan yondan, načež popadnete z písku cukle a letíte kosmickou rychlostí do hotelu... to jsme prostě my.