Myslím, že s úspěchem mohu říct, že mám za sebou další období.

A to proč? Po dlouhé době, kdy jsem žila v zamilovaném mlžném oparu, jsem nebyla schopna vnímat nic důležitějšího než jeho, jenž se stal jakýmsi stěžejním bodem v mém životě. Ale v pondělí přišel zlom. Po nějaké době, kdy jsem ho neviděla, jsem byla konečně schopna podívat se na celou tu maškarádu střízlivýma, objektivníma očima. A konečně jsem si uvědomila, že to celé nebyla nic než jen platonická láska.

Je mi jedno, jestli si někdo myslí, že tady jen plýtvám slovy, ale prostě to všechno potřebuju napsat, abych celou tu záležitost mohla považovat za úspěšně uzavřenou. Tenhle článek bude pečetí za minulostí a klíčem k nové budoucnosti.

On je lidský zázrak, který jen tak na ulici nepotkáte. Očarovává svým zvláštním, věčně mladistvým,svěžím, takříkajíc jarním kouzlem. Proto ho mám tolik ráda. Ale uvědomila jsem si, že mezi námi dvěma by nic nemohlo být. Jsme zároveň stejní a zároveň jiní. K tomu přiberte náš věk. Ano, mohla by existovat možnost, že někdy v budoucnosti... jenže já už asi nechci. Teď už vím, že to asi není ten, kterého hledám - kterého hledá každý člověk. Tím spíš, když jsem po nějaké době spatřila jeho dívku ("Buchtu"), která se za ním na chvíli přišla podívat. Přiznávám, vytočilo mě to téměř na nejvyšší míru, ale už to nebyla ta spalující, destruktivní žárlivost, kterou jsem cítila předtím a díky níž bych byla schopna toho, čeho v normálním stavu n

Později, doma, jsem přišla na to, že to, že má Buchtu, je pro mě štěstím. Protože právě ona, ač o tom zřejmě nemá nejmenší tušení, mě zachránila od vlastní zkázy. Donutila mě sestoupit, i když poněkud tvrdě, ale stejně, na zem. Završila to, co jsem sama načla v pondělí. Po všech těch zážitcích a dnech plných naděje byl tohle čistý, nekompromisní řez. Nebudu ze sebe dělat nějakého hrdinu; hodně, hodně to bolí. Ale právě čisté řezy se zahojí nejsnadněji. Mé štěstí mě opět zachránilo - jako už nespočetněkrát (klepu na dřevo).

Takže myslím - vím - že jsem schopná zase začít s čistým štítem. Protože tam někde v budoucnosti na mě čeká ten, jehož se vyplatí hledat. Příležitostí, jak se "zotavit", náplastí na bebíčko mi život nabízí celkem dost. I když tady jsem žádnou nevyjmenovala.

Závěrem chci poděkovat Esme a Alíkovi, které dvě hlavně poslouchaly mé ódy na něho i jeho zatracování a trpěly to. A navíc se mi snažily pomáhat a povzbuzovaly mě, když jsem upadala do svých nechvalně známých frustrovaných nálad a sdílely mé zamilované rozjaření. Jste skvělé, dívky!