† 26. 12. 2010 | kód autora:
N7EKonec roku je sice za dveřmi, ale ještě docela daleko; no nicméně na mě už přišla "vyhodnocovací" nálada a tak je hádám třeba ji využít.
Znám lidi, kterým tenhle rok skoro nic nedal, spíš vzal, a já sama to mám půl na půl. Bývám taková, že jsem ráda za všechno tak, jak to bylo a nic bych neměnila, ale ne v tomhle případě. 2010 byl výborný rok, kdy mi šlo všechno pod rukama hladce a vycházelo i líp, než se dalo čekat. Psaní, škola, a hlavně láska - a teď děkuju Santovi, takhle jako tenhle rok jsi mě ještě nikdy nedojebal. Omílám to tady nejspíš pořád dokola, ale On si to prostě zaslouží: je to ten nejkrásnější a nejmagičtější člověk, který po téhle kouli chodí a to nejlepší, co mě mohlo v životě potkat. A vězte, že mě to, když to píšu, pořádně tahá a svírá mi to srdce, jak to má být.
Co se týče ostatních lidských vztahů, tam to bylo pestřejší, a znovu jsem mohla ochutnat, jak se to s pravými přáteli má a nemá. Jsou lidé, kteří mě letos zklamali a pleskala bych je tak vehementně, až bych brečela, ale co se s tím dá už dělat.Mrzí mě to. Na druhou stranu mi to vynahrazují jiní a tímhle jim za to taky děkuju.
Letos jsem cestovala, až se ze mě prášilo, seznámila se s kopou lidí, hodně se toho naučila, podařilo se mi díky jakési magické síle udržovat stálý finanční příjem, plno nového jsem poznala a vůbec, byl to prostě super rok nabitý událostmi. Upřímně řečeno doufám, že si v dobrém smyslu tohle tempo udrží i ten příští, ale kdo by nedoufal.
Změnila bych jen jedinou věc, a to deprese - nebo cokoliv jiného zasraného to mohlo být - které mě zničily. Díky téhle zkurvené zkušenosti jsem se kamsi posunula, několik dveří se přede mnou zavřelo, a nevím, jestli je to dobře, či špatně. Jsou chvíle, kdy si vzpomenu, jaká jsem byla před tím, než tohle vypuklo, a ty chvíle mě dělají ještě zoufalejší a ještě vyšťavenější, protože vím, že se prostě už nemůžu vrátit, že už se prostě na svět nemůžu dívat tak jako předtím. Jsou chvíle, kdy je mi tak špatně, že už ani nevím, jak se jmenuju a co tady sakra dělám, a jediné, co ještě jakž takž ostře vidím, je sebevražda. Jsou chvíle, kdy se zničehonic probudím z toho amoku a chci začít znova, ruku v ruce s Princem a obklopená všemi, které mám ráda. Jenomže ty stavy se vracejí jako bumerang a já už se na nohy pořádně postavit nedokážu, a tak, jak se ty zlomeniny hojí špatně, se křivím čím dál víc. Mám strach, protože cítím, jak mi docházejí síly a nevím, jak dlouho ještě vydržím tohle všechno nést.
Bože, kéž by tohle svinstvo zůstalo jen v tomhle roce a už nešlo dál.
Nemám z tohohle blogu dobrý pocit. Nevím proč. Každý rok kolem Vánoc ale pociťuju bloggerský neklid a zapalují se mi lýtka. Je čas na změnu. Que no cunda el pánico! Nezmizím. Jen odejdu jinam.
Tak veselé Vánoce.
† 26. 12. 2010 | kód autora:
N7E It does.
Uvědomila jsem si, že vlastně většinu času láska bolí. Nerozbodává, nestřílí, nevraždí, bolí. Tahá za srdce a svírá ho v dlani. Když moc zmáčkne, brečím, když ho pohladí, nevidím štěstím. Můžete to cítit nejlépe, když vám chybí milovaný člověk.
Mám teorii, a to, že lidí se umí citelně dotknout jen žal. Něco smutného. Co se přihodí přímo vám nebo někomu jinému, byť jen fiktivním osobám na plátně. Dlouho jsem tuhle teorii pokládala za dost pesimistickou a odmítala jsem ji. Nicméně, když si vzpomenu, jaké byly moje chvíle absolutního štěstí, vypadaly asi takhle: uvnitř mi vybuchoval neuvěřitelný ohňostroj všech barev, jiskřil a zářil až smysly přecházely, nebyla jsem schopná přemýšlet, štěstí mě totálně opilo, divže jsem se nemotala, oslepilo a hřálo, příležitostně jsem skákala do stropu a řvala. Bylo to jako v šampaňském, v bublinkové lázni, ve slunci.
Na rozdíl od štěstí se ale smutek zařezává hlouběji. Tak hluboko, až to k smrti bolí, až krvácejí i kosti, tak hluboko, že nejhorší je v těch chvílích vidět a vnímat všechno kolem sebe. Je to jako Aesahaettr, Dokonalý nůž - prořízne cokoliv a kdykoliv, prořízne i duši a zapíchne se do samého dna. Bolí to, i když už není čím krvácet, naříkat, plakat, a bolí to, dokud je čím žít. Takhle láska bolí taky.
A stejně ji všichni milujeme.
† 26. 12. 2010 | kód autora:
N7E
Žiju nekonečně zajímavý život, o kterém by se dala natočit telenovela. Dějí se mi věci, které nejsou ani ve filmu,a věci, které někdo ztvárnil už tolikrát, že je to dnes klišé.
Patos mám ráda. Jo. Ale... ne všechen. A nevím, kolikrát jsem to tady už udělala, každopádně lidé kolem mě ví, jak strašně ráda si dělám srandu z kýčovitých a přemrštěných věcí, jako například ságy Stmívání. Vidět další film z řady je záruka dobré komedie a parodování s děvčaty, a když jsem tenkrát v Mexiku knihy četla, některé věci - jako například když Edward z dobré vůle Bellu opustí, aby ji neohrožoval a přitom ji málem zabije, ach ta láska - jsem pokládala za jakousi autorčinu duchovní masturbaci.
Ironie je, že po včerejšku bychom mohli s Princem být hlavními protagonisty právě oné druhé knihy. Jen s pochopitelnými rozdíly, jako například že vzápětí nejel do Itálie ukazovat svůj hrudník.
Ne, nikdo byste to nechtěl zažít.
Osud umí někdy vážně proplesknout.
† 26. 12. 2010 | kód autora:
N7EDneska bylo venku krásně.
Všude nadýchaná pokrývka sněhu, připomínající šlehačku a na světle se třpytící jako hvězdný prach. Nikde nikdo - ani živáčka. A absolutní ticho. Měkké, přívětivé, prosycené vůní sněhu a zimy. Takové ticho, kdy slyšíte vlastní kroky, tlumené v závějích a svůj horký dech, který se ve vzduchu sráží jako obláčky páry.
A žádný mráz.
† 26. 12. 2010 | kód autora:
N7E Začíná období nejlepších pařeb a nejtřeskutějších akcí!
S Aileen jsme včera šly na 182 narozeninovou párty od našich spolužáků zapít žal a mizérii (to je vždycky dobrý důvod na chlast) a bylo to skvělé, konečně jsem se mezi lidmi pořádně uvolnila a nemusela dělat nic, než se bavit. Žádná Problémová Osoba (PO) se tam nenacházela, a tak jsem si báječně vydechla mezi spoustou milých a přátelských lidí a kamarádů. Seznámila jsem se taky s pár známými tvářemi z našeho gymplu, které jsem vždycky jen tak míjela, a teď byla skvělá příležitost rozšířit si obzory. Asi jsem našla i své preferované pitivo - cokoliv lehoučkého, kde je citron, jde na můj stůl, jako Frisco, Becherovka Lemond a i když ne citronové, tak přesto - Cinzano. Společnost nám dělali překvapivě (protože jsme ani jedna nečekaly, že tam budou) naši oblíbení kolegové z Wichterleho, v Daveově případě i ze základky - ooo, ta 3. C, ta byla! A když jsme zmerčili, že je pod stolem šedý kužel, který W zachárnila ze spárů nehostinných ulic, bylo nám všem jasné, že se nám v rukou ocitl Moudrý klobouk z Bradavic - a tak putoval po hlavách všech přítomných, přičemž jak jinak, než že většina přítomných se zařadila do Nebelvíru a já s Princem jsme hrdě přijali zmijozelské barvy Na rozdíl od skutečných Bradavic však v těch našich žádná rivalita nepanuje, můžeme se tudíž prohlásit za kolektivní školu.
Buď jak buď, díky všem, se kterými jsem si ten včerejšek užila a kteří jste mě vytáhli z nory.
† 26. 12. 2010 | kód autora:
N7E Právě teď je pro něj ta nejlepší nálada.
Založila jsem si notes - dostala jsem ho k narozeninám - a do něj si píšu věci, které se mě z nějakého důvodu dotkly nebo jsou příliš krásné na to, abych je zapomněla. Mám tam takové věci jako je úryvek z Máje, Podzimní píseň, Prince nebo citát z Nahých. A líbí se mi právě teď poslouchat melancholickou orchestrální hudbu jako je výběr ze soundtracku k Máji nebo syrové lásky, jako je ta od Sii. Člověk s epřitom fajně zasní a...sní.
† 26. 12. 2010 | kód autora:
N7EMám totálně pocuchané nervy a tak mě dokáže vytočit na max téměř všechno. Jsem agresivní a nesnášenlivá a zlá a kdo ví co ještě. Jo, to je docela možné. Jediné, co si chci zachovat, je zdravý rozum, v tomhle šíleném období, kdy bych za den minimálně 3 lidi pořádně propleskla, z toho tak jeden, dva bývají "stálé hvězdy"... Cítím s ejako okousaná ploutev strejdy Marceluse - bojí se ji o něco opřít, jak to dělal kdysi, protože ho jakýkoliv dotyk bolí. Lidi mě prostě přivádějí k šílenství... A i když mi psycholog řekl, že bych měla přestat být šílená amazonka a nestarat se o ostatní pořád, přistihnu se vždycky, jak to dělám - moje škoda. Aspoň, že mě netrápí, jak si o mě někteří myslí, že "nepřeju nikomu štěstí!" - nebo že mě teď nesnáší řekněme dost lidí. :D
Měla jsem dneska chuť jednomu člověku pohotově napsat "tak si naser" - ach to pokušení.
A přestože mi bylo strašně proti srsti, když mi taťka kdysi říkal, že nemám na přátelích tak záviset a tolik pro ně dělat, dneska vím, že měl pravdu, a moji rodiče mají kupodivu se svými jakkoliv prapodivnými průpovídkami vždycky pravdu. Existuje jen pár lidí, kteří ví, kdy mi bylo úplně nejhůř, a kteří vůbec ví, kdo jsem, jak mi je a co dělám - a teď už vím, že ti jsou jediní, pro které stojí za to plazit se a zároveň skákat na jedné noze.
† 26. 12. 2010 | kód autora:
N7E "Puberta je zvláštní stav. Neopakovatelnej. V pubertě je člověk nahej, takže se ho všechno přímo dotýká. Ten dotyk vzrušuje a bolí zároveň. (...) Jak stárneš, oblíkáš se. (...) Nabaluješ na sebe další a další vrstvy a ty tě znecitlivujou."
- Sylvin otec
† 26. 12. 2010 | kód autora:
N7E V úterý 16. jsem s Marťou a Alčou poněkud divoce slavila naše osmnáctiny, a až na jisté lidi to nemělo chybu. Plánovala jsem, že se zničím (stejně jako na koncertě Muse) a nemyslela jsem to tak vážně, večer měl ovšem se mnou jiné plány, a tak to dopadlo lahodnou několikerou kombinací ginu a toniku, BETONu, Frisca a Baileys - a ano, jenom se smějte, že jsou to samé džusíky pro dámičky, ale pro mě to byl nejtřeskutější mix ever - jinak řečeno, takhle do nosu jsem si ještě nikdy nedala (částečná alergie na alkohol). K tomu připočtěte 3 vanilkové doutníky (protože jsem zatím ještě tolik nekouřila) a máme vymalováno. Celý zbytek týdne se za mnou i přes mou nelibost táhne žaludek na vodě, neschopnost něco pořádného sežrat a odložím-si-své-boa pocit. Ne že by to bylo natolik silné, aby mi to komplikovalo život - protože chápete, na rupnutí hlavy z učiva na čtvrtletku z matiky to prostě nemá - jen je to poněkud nepříjemné a oprávněně to ve mně zaselo pochybnost, že jsme si tak docela zkurvila zažívání. To celé mi samozřejmě nestačilo a v pátek jsem se musela znovu (neplánovaně) (a ještě k tomu z jednoho koktejlu) opít tak, že jsem hovořila v hihňáních a chechtáních se a cestu domů jsme si chtěla zpestřit válením sudů na zdech.
Díky Bohu za Prince, který, ačkoliv za mnou jezdí an černém koni a mnohé by to vyděsilo, je mi nespoečtněkrát dražší než kterýkoliv Trávníček na bílém oři. Vedl mě až do bytu, byl na mě strašně hodný (a to jsem vám ještě neřekla, jak nás on a jeho tři druhové taktéž na černých koních a v čenrých tričkách zachránili na oslavě), pomáhal mi úplně s evším, a abych nebyla sama, lehl si ke mně do postele a objímal mě a povídal si se mnou, mluvil na mě svým krásným uklidňujícím hlasem, a když zjistil, že už mu neodpovídám, zhasl lampu a neslyšně odešel domů.
Ach, ty opilecké storky.
† 26. 12. 2010 | kód autora:
N7E
Nemůžu si pomoct, ale někdy, uprostřed naprosto všední činnost, mi zničehonic bleskne před očima a říkám si:
Proč tohle všechno dělám?
Proč existujeme?
Proč se rodíme a umíráme a milujeme a dýcháme a spíme...?
Co tu dělám a proč tady jsem a kdo vlastně jsem?
A jak je možné, že mě Princ opravdu miluje?
V takových zmatených momentech si ale naštěstí vždycky uvědomím, že lidi jsou od přírody rýpaví tvorové a někdy, místo aby si užívali toho, co mají, musí mermomocí najít důvod - když třeba žádný není.
Takže je pak všechno zase v pořádku.
----
If I had a chance for another try,
I wouldn't change a thing
This made me all who I am inside
And if I could thank god
That I am here, and that I am alive
And everyday I wake
I tell myself a little harmless lie
The whole wide world is mine
- Angels&Airwaves: Rite of Spring
Copyright © 2008-2012 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.
